Vznik a vývoj institutu pracovní doby v českých zemích – 2. část

Se vznikem Československa je spojeno uzákonění 48hodinové pracovní doby a šestidenního pracovního týdne. To se ovšem týkalo jen podniků podrobených živnostenskému řádu a některých dalších podniků a závodů. Již krátce poté se začaly objevovat názory, že uzákonění pracovní doby ve skutečnosti sleduje nejen cíl omezení pracovní doby. Cílem bylo mít vůbec práci, tedy založení práva zaměstnance na přidělování práce v rozsahu stanovené pracovní doby.[1]

Následující vývoj spočíval v kontinuálním omezování původně rozsáhlé volnosti zaměstnance disponovat se svou pracovní silou a v průběžně se snižující délce stanovené (tj. obvyklé) týdenní pracovní doby. K zásadnímu vývoji došlo v tomto ohledu po druhé světové válce,[2] a to jak na mezinárodní, tak národní scéně. Z mezinárodních dokumentů lze zmínit jako inspirační zdroj především Všeobecnou deklaraci lidských práv. Jednalo se o dokument OSN, který se stal součástí obyčejového mezinárodního práva.Ten v čl. 24 stanovuje: „Každý má právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné vymezení pracovních hodin a na pravidelnou placenou dovolenou.[3]

Zkrácení i pravidelnost pracovní doby

Rozhodující vliv na tvorbu platné právní úpravy však mělo odlišné politické a společenské zřízení.[4] Jedině tak lze pochopit, jak mohl být základ právní úpravy položen zpočátku podzákonnými předpisy,[5] jak bylo možné prodlužovat služební dobu[6] a proč a kdy docházelo naopak k jejímu zkracování. Právě poslední bod prokazuje, že zkracování pracovní doby v letech 1956, 1966 a 1967 bylo snahou politického establishmentu utvrdit vstřícnou sociální politikou loajalitu či alespoň politickou neutralitu širokých vrstev obyvatelstva.

V neposlední řadě lze odlišný společenský a politický význam dodnes existujících pracovněprávních institutů demonstrovat na zákoně č. 45/1956 Sb. o zkrácení pracovní doby, který přinesl nejen zkrácení pracovní doby, ale též zavedl pravidelnou pracovní dobu, rovnoměrné rozvržení pracovní doby, přestávky v práci a kratší pracovní dobu. Počátkem 50. let docházelo k převzetí úpravy v podzákonných předpisech do nově přijímaných zákonů. Příkladem je zákon č. 3/1954 Sb. o dovolené na zotavenou a další.[7]

Negativa plné zaměstnanosti

Prosazování plné zaměstnanosti se pochopitelně negativně projevilo na efektivním využívání pracovní doby, čemuž se totalitní režim snažil čelit utužením kázně a administrativními postihy. Opatření proti fluktuaci a absenci jednotlivcům, kteří svojí nesvědomitostí poškozují výsledky budovatelského úsilí našeho pracujícího lidu, přineslo nařízení vlády č. 52/1953 Sb. Citované nařízení rovněž nahradilo souhlas okresního národního výboru k rozvázání pracovního poměru souhlasem vedoucího podniku.

Zrušení pracovního poměru zaměstnancem bez souhlasu vedoucího podniku se považovalo za svévolný odchod, který byl vedoucí podniku povinen hlásit prokurátorovi. Nařízení č. 52/1953 Sb. navíc přineslo úpravu kárných opatření (důtka, veřejná důtka a dočasné přeložení na jinou méně placenou práci až na dobu tří měsíců) a trestněprávních sankcí za svévolný odchod zaměstnance a závažné případy neomluveného zameškání pracovní doby. Postižen mohl být též vedoucí podniku, a to za propuštění zaměstnance z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 3 cit. nařízení či za neplnění ohlašovací povinnosti. [8]

Po roce 1989 došlo ke zkrácení pracovní doby ještě v letech 1991 a naposledy v roce 2001. V posledně zmíněném případě se však již jednalo pouze o formální úpravu. Následující novely zákoníku práce z roku1965 a zákoník práce z roku 2006 se již jen snažily uvolnit univerzální, rovnostářskou a značně rigidní úpravu pracovní doby s cílem podnítit rozvoj průmyslu a služeb.

Pracovní doba dnes

V současné době má Česká republika zákonem stanovenou 40 hodinovou týdenní pracovní dobu, čímž se nijak neodlišuje od valné většiny států EU. Vzácnou výjimku představuje Francie s 35 hodinovým fondem, Dánsko s 37 hodinovou týdenní pracovní dobou a  Belgie s 38 hodinami.

Určité rozdíly mezi evropskými státy, které jsou dány zejména historickým vývojem, kulturou či vlivem odborových organizací, lze pozorovat v rámci vývoje pracovní doby z pohledu celého roku a to dle počtu státních svátků a nárokové dovolené. Například Rakousko disponuje 18 svátky a až 30 dny dovolené.

Zajímavé je v tomto ohledu i Španělsko s 30 dny dovolené a 14 svátky nebo Francie s 30 dny dovolené a 9 svátky. Celkem 39 dní volna během roku má i Estonsko a Litva, 28 dní dovolené a 11 svátků. Pro srovnání Česká republika má dle zákona 20 dní (25 dní státní zaměstnanci a některé soukromé společnosti dobrovolnou formou) a 13 svátků, tedy celkem 33 (38) dní volna, což nás opět řadí mezi země s průměrnou hodnotou volného času v průběhu roku.

6 hodin ve Švédsku

Pokud bychom analyzovali pracovní dobu z pohledu jednoho dne, je ve většině států možné dle zákona pracovat až 12 hodin denně. Existuje však několik pokrokových zemí, které berou v úvahu zdravotní rizika a produktivitu práce v rámci jedné směny. Jde o Španělsko, Norsko nebo Nizozemí, kde je zákonem povolena maximální 9 hodinová denní pracovní doba.

Některé soukromé společnosti, například ve Švédsku, jdou v tomto ohledu dále a testují co do produktivity dokonce 6 hodinovou pracovní dobu.

Standardem západní Evropy je zatím fokus na  problematiku plánování pracovních sil (produktivita, délka a organizace směn spolu se zdravotním a sociálním aspekt práce ve měnném režimu).

Od středověku do dnešní doby

Pracovní doba, tedy doba, po kterou dával sebe námezdní pracovník služebnímu pánu k dispozici, byla během středověku primárně limitována přírodními zákony, tedy především dostatkem přirozeného světla. Vidíme-li v případě Ius regale montanorum 6-ti hodinové směny, pak primární zájem panovníka byl v tomto případě veden nikoliv k ochraně zdraví havířů.

Účelem bylo co nejefektivnějším dobývání cenného kovu, který byl nezbytnou podmínkou pro realizaci velkolepých plánů krále v Polsku a Uhrách. Příklad karlštejnské manské soustavy a jejich povinného hlídání hradu spojuje pracovní dobu s ochrannou českých korunovačních klenotů. Pochybení při plnění povinností v rámci týdenní pracovní doby bylo vzhledem k povaze služby trestáno nejvyšším – hrdelním trestem.

I když se krátkodobě, např. v době Josefa II., lze setkat s trendem prodlužování pracovní doby (skrze rušení církevních svátků) za účelem zvýšení počtu disponibilní pracovní síly pro rozvíjející se průmysl, dlouhodobý trend byl právě opačný. Veřejnoprávní zásahy absolutistického státu omezující pracovní dobu v zájmu ochrany obyvatelstva, zejména žen a dětí, poměřováno počtem opatření i jejich dopadem na zaměstnavatele i zaměstnance, jednoznačně převládly.

Druhým ohniskem omezujících zásahů se stalo sdružování tovaryšů a později též námezdních pracovníků do svépomocných spolků, resp. odborových organizací. Zaměstnavatelé byli nuceni stále častěji přistupovat na hromadné či kolektivní dohody omezujících pracovní dobu s cílem dosáhnout alespoň dočasného podnikového sociálního smíru.

Závěr

Z našeho stručného historického exposé jednoznačně vyplývá ponaučení, že rozvoj výroby a růst produktivity nelze přímo regulovat právními předpisy, byť sankcionovány panovníkem či zahrnutými přímo do ústavy,[9] a to ve středověku, stejně jako v centrálně řízené ekonomice. Snížení pracovní doby na celostátní úrovni je přímo odvislé od produktivity pracovních sil a možností konkrétní společnosti a národního hospodářství.

Další zkracování pracovní doby se bude pravděpodobně prosazovat spíše v podobě dodatečných dní volna (svátky, dovolená), než v zásadním zkracování týdenního 40 hodinového fondu. V neposlední řadě je pak pro moderní dějiny spíše západních zemí typické zaměření na proces plánování pracovních sil (ať již vlivem odborových organizací a nebo konjuktury), které v sobě zahrnuje nejen tlak na vyšší produktivitu, ale i aspekty sociálního a zdravého života zaměstnanců, tedy vytváření lepších pracovních podmínek.

 

Roman Urban

Článek vyšel původně v magazínu Moderní řízení

 

[1] KASKEL, W. Das Neue Arbeitsrecht. Berlin: Verlag Springer, 1920, s. 9.

[2] Pro srovnání ke konci druhé světové války byla naopak zavedena prodloužená doba práce přesčas takže celková týdenní pracovní doba mohla činit až 60 hodin.

[3] Dokument byl vyhlášen Valným shromážděním OSN dne 10. 12. 1948.

[4] Viz STARÁ, T. In: BLÁHOVÁ, I .– BLAŽEK, L. – KUKLÍK, J. – ŠOUŠA, J. a kol. Právnická dvouletka. Rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014, s. 19 an. a především s. 146. Dále např. KOVÁŘÍK, J. K otázce jednotné úpravy pracovněprávních vztahů v ČSSR. AUC – Iuridica. 1964, č. 1, s. 4 an.

[5] Zmínit lze např. vládní nařízení č. 23/1945 Sb. o placené dovolené pro zaměstnance v roce 1945 či dokonce směrnice ministerstev. Oběžník ministerstva zdravotnictví poř. č. 557/1952 Sb. ob. Pro KNV, slov. por. č. 659/1952 Zb. Ob., který zkrátil pracovní dobu u určitých profesí na 36 hodin.

[6] Rozšíření působnosti 48hodinové pracovní doby i pro státní správu znamenalo nikoliv zkrácení, ale prodloužení služební doby pro státní zaměstnance. Usnesení vlády ze dne 3. 1. 1947 publikované pod č. 34/1947 Ú.l. Dále ovšem též ust. § 12 zákona č. 66/1950 Sb. Pokud jde o soudce, pak ust. § 16 zákona č. 36/1957 Sb. K tomu ŠOUŠA, J. Vývoj právní úpravy státních civilních úředníků od 18. století do roku 1938 v českých zemích. Dizertační práce. Praha: PF UK, 2011, s. 96 an.

[7] Dále lze zmínit zákon č. 45/1947 Sb. o úpravě pracovní doby v hornictví.

[8] Jednalo se o ohrožení jednotného hospodářského plánu podle ust. § 135 trestního zákona, pokud nebylo možné dané jednání postihnout přísněji.

[9] K druhému srov. ZDOBINSKÝ, S. a kol: Československá ústava. Komentář. Praha: Panorama, 1988, s. 110 a 111.

Čtěte dál

Podívejte se na další články, které by vás mohly zajímat:

Tříhodinová pracovní doba, je to možné?

Z provedeného šetření rovněž vyplynulo níže uvedených 10 nejvýznamnějších rozptýlení, která „brzdí“ zaměstnance v produktivní práci. Respondenti měli možnost vybrat více než…

Moderní plánování pracovních sil se vyplatí

City clean také ví, že plánování a řízení pracovních sil výrazně ovlivňuje kvalitu služeb, kterou v konečném důsledku zajišťují jednotlivci…

Vznik a vývoj institutu pracovní doby v českých zemích – 1. část

I když Ius regale montanorum (Právo horního regálu) či zákon o osmihodinové pracovní době do určité doby předstihly vývoj pracovní…